FC Chelsea London
Názov: Chelsea Football Club
Prezývka: The Pensioners, The Blues
Klubové farby: Modré dresy, modré trenírky
Rok založenia: 1905
Štadión: Stamford Bridge
Fulham Road
London SW6
Anglicko
Kapacita: 42 055
Majiteľ klubu: Roman Abramovič
Predseda klubu: Bruce Buck
Tréner: Luiz Felipe Scolari
V zime roku 1904 mal Gas Miers sen a to zmenilo všetko. Na prelome storočia odmietol Londýn poskytnúť jediný tým do prvej divízie, takže Miers našiel miesto pre atletický a futbalový štadión, ktorý sa chystal prestavať, ale dostal lukratívnu ponuku na Stamfordský most, ktorý chcel odpredať. Frederic Parker, futbalový nadšenec, sa ho snažil odradiť, ale povedal mu, že len márni čas. Ale potom bez varovania kúsol Miersov pes Parkera do nohy a ten bol veľmi prekvapený. To kúsnutie si načasoval, budem veriť tvojmu úsudku, povedal Parker. Okolie Stamford Bridge ožilo a vďaka tomu, že to bolo veľmi blízko do centra Londýna, bolo to i dobré miesto na futbal. Nie, že by Chelsea bola jeho zámer, ale neďaleký Fulham sa odmietal nasťahovať, tak sa Miers rozhodol vytvoriť tým pre štadión a nie opačne. Prvý hráč a manažér, ktorý bol menovaný, sa volal John Weit Robidson, a tak podpísali zmluvu. Mali sme meno, ihrisko, hráčov, ale nemali sme proti komu hrať. Južná liga nebola moc vľúdna k týmto nováčikom, ale my sme neohrozene kráčali vpred a vtedy nás futbalová liga zvolila do druhej divízie. Parker sa ukázal ako dobrý vyjednávač, pretože sme sa dostali do ligy bez kopnutia do lopty. A prvý zápas sa konal v septembri 1905, kde sme vyhrali 1:0 Stoke Fortom. Za dva roky sme sa dostali do prvej divízie a ľudia sa tešili a hrnuli sa na hviezdne mená. Náš prvý brankár bol Voly Faty Volk. Jorg Getling Gan Hildosn bol prví z rady útočníkov, ktorých ľudia uctievali a jeho veterník je stále symbolom štadióna. Jimmy Viendricht a Wilian Haward s ním vytvorili anglické trio medzinárodných útočníkov. S takouto silou bolo časté, že prišlo i 50 000 ľudí, a tak prišla prvá svetová vojna a vrhla na nás temný mrak. Ale v roku 1915 sa Chelsea dostala do finále o pohár. Zišli sa na Old Trafford a prišlo i veľa vojakov a vďaka tomu sa toto finále menuje Hakky finále, ale prehrali sme 3:0. Miers mal víziu. Keď sme vyhrali tri poháre, tak sme nemohli toto vyhrať. To bolo pred otvorením štadiónu vo Wembley. Vojna skončila, ale prišli ekonomické problémy a Londýn sa chcel baviť. Počet divákov stúpal už v roku 1935 na zápas Chelsea vs. Arsenal 82 905 ľudí. To bola najvyššia známa účasť. Pred zápasom s Arsenalom bol na mužstvo kládnutý veľký tlak, tak sme kúpili troch útočníkov. Alex Scheine a Jackson boli hviezdy, ale nikto nežiaril tak ako Hiu Galagar, futbalová ikona tej doby. Očakávanie publika bolo vysoké, ale to čo nasledovalo bolo obrovské sklamanie, futbalový pohár v roku 1932 trochu rozžiaril davy, ale i keď Galagar dal gól, Chelsea prehrala vo finále s Newcastlom. V tejto sezóne sme skončili 18 z 22 tímov. Keď prišla 2. svetová vojna futbal sa rozdelil na dve regionálne súťaže. Chelsea porazila Milvol na štadióne vo Wembley 2:0. Ale za podpory 7 hosťujúcich hráčov. Štadión prežil bombardovanie a len 6 mesiacov od víťazstva sa na ňom konala ďalšia udalosť Dynamo Day. 100 000 ľudí sa prišlo pozrieť na remízu 3:3. Obdobia 60-tych rokov sú spojené s pôsobením manažéra Tommyho Dochertyho a mnohými tesnými prehrami, ktoré The Blues stáli trofeje. Z mnohých pokusov, či už v domácej súťaži , alebo v pohároch sa im podarilo zvíťaziť len vo finále Leauge Cupu v sezóne 1964/1965. Na začiatku ďaľšej dekády prišiel po výhre nad Leedsom United zisk pohára Fa. Chelsea si tak konečne mohla zmerať sily s európskymi konkurentmi a táto konfrontácia pre ňu dopadla fantasticky. V nasledujúcej sezóne totiž v opakovanom finále PVP v Aténach porazila Real Madrid. Neskôr nastali v klube finančné ťažkosti, ktoré sa skončili predajom najlepších hráčov a dokonca zostupom do nižšej súťaže. Akoby problémov nebolo dosť, k slovu sa stále častejšie dostávali výtržnícke skupiny hlásiace sa ku klubu. Neskôr Chelsea za symbolickú libru odkúpil Ken Bates, no ani to nezabránilo prechodu štadiónu Stamford Bridge do cudzích rúk. V roku 1983 dal nový manažér John Neal s použitím minimálnych finančných prostriedkov dokopy perspektívny tím, s ktorým sa mu v roku 1983 znovu podarilo postúpiť do najvyššej súťaže. Po elitu sa podarilo klub stabilizovať a Bates dokonca získal od veriteľov späť aj vlastnícke práva na štadión. V novej Premier Leauge sa Chelsea veľmi nedarilo a jediným úspechom prvej polovice 90-tych rokov bolo finále Anglického pohára. V roku 1996 sa hrajúcim manažérom stal Ruud Gullit a dotiahol do Londýna napríklad Gianfranca Zolu, či Gianlucu Vialliho, ktorý sa neskôr takisto stal trénerom mužstva. Na Fulham Road postupne prichádzali také hviezdy ako Deschamps, Desailly, Leboef, Le Saux, Babayro či Poyet. Už na konci minulého milénia sa tak Chelsea stala priekopníkom v angažovaní legionárov a bolo mnoho zápasov, keď za ňu nenastúpil ani jeden Angličan. V roku 1998 Blues získali znovu PVP a dokonca vyhrali aj boj o európsky Superpohár. Claudio Ranieri, ktorý nahradil na poste manažéra Vialliho, s mužstvom získal Fa Cup, no čo bolo pre budúcnosť kvôli prísunu ruského kapitálu dôležitejšie, kvalifikoval sa s ním v roku 2003 opäť do Ligy Majstrov. V nasledujúcej sezóne sa mu napriek slušnému posilneniu kádra vďaka peniazom ruského miliardára Abramoviča nepodarilo vyhrať Premier Leauge, a tak ho nahradil José Mourinho. Víťaz Ligy Majstrov s Fc Porto si vytypoval svojich hráčov, mužstvo naučil vyhrávať a tak sa v rokoch 2005 a 2006 mohli na západe Londýna tešiť z titulu majstra krajiny. V prvých dvoch sezónach šlo všetko ako po masle a zdalo sa, že Chelsea nemôže za jej cieľom, teda byť najlepším a najpopulárnejším klubom na svete, nič zastaviť. Lenže ruský oligarcha sa nechcel zmieriť s rolou financovateľa a rozhodol sa Portugalcovi nanútiť hviezdy Ballacka a Ševčenka, o ktoré jednoducho nestál, no čo bolo dôležitejšie, nehodili sa mu do hernej koncepcie. V klube nastal rozkol medzi dvoma najdôležitejšími mužmi. V minulej sezóne titul znova získal Manchester United, no zdalo sa, že pozíciou podľa mnohých arogantného južana to neotriaslo. Na začiatku ročníka však prišli nie príliš presvedčivé výsledky a Mourinho dostal padáka. Nahradil ho Avram Grant a po nevydarenej premiére proti Man.Utd a domácej bezgólovej remíze s Fulhamom sa jeden z najpopulárnejších celkov v Británii dostal do formy. Odchod Josého Mourinha mnohých šokoval. Jeho verní v hráčskej šatni, či už to je Frank Lampard, John Terry, alebo Didier Drogba museli ukázať, aký hlboký je ich vzťah ku klubu, vďaka ktorému sa z nich stali ikony svetového futbalu. A títo hráči to vzali za správny koniec keď sa dostali do dvoch finále a v Premier Leauge skončili na druhom mieste tesne za Man.Utd. Avšak ani v jednej súťaži neskončili prvý a tak to stálo trénera Avrama Granta miesto. Na post trénera nastúpil Luiz Felipe Scolari a viac ako 4 milióny verných fanúšikov The Blues bude zvedavých, ako sa bude dariť tomuto Brazílčanovi. Stamford Bridge: Domácí stadion Chelsea se jmenuje Stamford Bridge a jeho vznik je stejně pozoruhodný jako založení vlastního týmu.
Domácí stadion Chelsea se jmenuje Stamford Bridge a jeho vznik je stejně pozoruhodný jako založení vlastního týmu.
Kdy byl otevřen?
Stamford Bridge byl oficálně otevřen 28.dubna 1877. Prvních 28 let existence byl používán převážně Londýnským Atletickým Klubem pro pořádání atletických mítinků. V roce 1904 se změnil vlastník, když Gus Mears a jeho bratr J. T. koupili pozemek i se sousední zahradou a rozhodli se postavit stadion a později založit fotbalový klub.
Kdo ho navrhl?
Stadion byl navržen známým architektem Archibaldem Leitchem, který se již předtím podílel na návrzích Ibrox Parku v Glasgowě nebo Goodison Parku v Liverpoolu. Stamford Bridge nejprve zahrnoval pouze 120 yardů dlouhé stání na Jižní straně, kam se vešlo 5000 diváků. Díky tisícům tun vykopaného materiálu při stavbě nedaleké podzemky byly postaveny velké terasy na Západní straně. Všechny tribuny dali stadionu tvar velké mísy. Kapacita byla plánována má 100 tisíc lidí a měla být druhá největší v zemi za Crystal Palace – dějišti finále FA Cupu.
Proč se jmenuje Stamford Bridge?
Jméno Stamford Bridge pochází z minulosti vzdálenější než sám stadion. Mapy z 18.století ukazují potok nazýváný "Stamfordská říčka"(1), který tekl podél současné železnice nedaleko East Stand (Jižní tribuny) a vléval se do Temže (2). V místě, kde křižuje Fulham Road (Fulhamskou silnici – 3), je vyznačeno "Little Chelsea Bridge" (Malý Chelseaský most), který se původně jmenoval Stanford Bridge (Sanforský most – dříve to byl písečný brod). Ve stejné době se křížení říčky a Kings Road (Královské silnice – 4) nazývalo Stanbridge (Kamenný most). Zdá se, že se tyto dva názvy spojily v Stanford Bridge, z čehož postupem času vzniklo Stamford Bridge jako adoptované jméno nového stadionu.
1930
Stadión zůstal víceméně nezměněn dalších 25 let, v roce 1930 byla vzpřímena terasovitá Shed End (Jižní tribuna). Velký val za jižní brankou se stal Mekkou pro skalní fanoušky Chelsea a bude navždy spojován se Stamford Bridge. Modernizovaná Jižní tribuna přežila 60., 70. a 80.léta a stala se ohniskem nejtvrdších fanoušků Chelsea. Za tu dobu se ozdobila jedinečným zastřešením (zakrývalo stěží 1/5 tribuny). Vedou se debaty, proč dostala jméno ‚Shed‘, jak se jí začalo říkat během výstavby.
Jižní tribuna byla zdemolována v roce 1994, podle nového nařízení měla být všechna místa k sezení. Všechny staré sedačky byly přesunuty na novou Jižní tribunu otevřenou v roce 1997. Poslední zápas se starou tribunou byl proti Sheffieldu United 7.května 1994.
1939
V roce 1939 byla vybudována Severní tribuna. Nezvyklá tribuna v severovýchodním rohu byla prodloužením Východní tribuny a odlišovala svým vzezřením celý stadion od ostatních. Přežila do roku 1975, kdy byla zbourána. Celá nová Severní tribuna byla po demolici otevřena v roce 1993 a stala se základním kamenem nového moderního stadionu.
1964/65
Během sezóny 1964/65, jedné z nejlepších v historii Chelsea, byla obrovská Západní terasa přeměněna na tribunu pro sezení. Obsahoval ze 3/4 sedačky a z 1/4 betonovou plochu, zvanou ‚Lavice‘. Existovala 25 let, než byla jako poslední část starého stadionu v roce 1998 zbourána. Byla to těžká rána pro mnoho lidí, kteří si oblíbili starou tribunu s jejími dřevěnými sedačkami a stejně jako Jižní tribuna je zdrojem mnoha vzpomínek. Po přestavbě je jednou z nejhezčích tribun v zemi, náklady na ni činily zhruba 30 milionů liber a pojme 13,5 tisíce lidí, kteří mají nejvyšší komfort a skvělý výhled.
1973/74
V roce 1973 byla vybudována Východní tribuna, zázrak stavitelství. Stále je jednou z nejnápadnějších tribun v zemi, ale panují pochybnosti, zda není příliš stará. Je to jediná část stadionu, která přežila masové přebudování v 90.letech, přesto obstála v rozsáhlých konstrukčních a zatěžkávacích zkouškách. Východní tribuna má ještě kontroverznější minulost. Když byla Chelsea v 60. a 70. letech na vrcholu, majitelé usoudili, že takovýto hvězdný tým si zaslouží hrát na nejlepším stadionu v zemi. Byl navrhnut plán rozsáhlé rekonstrukce, jehož výsledkem měl být 50-ti tisícový uzavřený kotel. Celá akce se ale stala příliš nákladnou, klub se málem položil, musel prodat své nejlepší hráče a na začátku 80. let zbyly jen trosky slavného klubu. Dalších 20 let trvalo nejen přebudování kádru a stadionu, ale také celého klubu. Nyní po všech peripetiích Východní tribuna zůstala jako svědek minulých časů.
Když Stamford Bridge málem zanikl!
Když klub prakticky zbankrotoval na konci 70.let, majitelé pozemků se rozhodli neprodloužit smlouvy s klubem a nabídly je komerčním firmám. Bylo to rozhodnutí, které málem navždy připravilo Chelsea o její hřiště. Musela se dělit o stadion s Fulhamem nebo Queens Parkem Rangers a Stamford Bridge se změnil na supermarket. Chelsea se s vlastníky pozemků dlouho nemohla dohodnout, a tak nešel stadion přebudovat, čímž klub ztrácela respekt u ostatních týmů. Naštěstí 10 let trvající jednání mezi prezidentem klubu Kenem Batesem a majiteli skončilo úspěšně, příslušné smlouvy byly podepsány v roce 1992. Spor byl vyhrán, Stamford Bridge uspěl v nejtěžší zkoušce a od roku 1994 zažil největší přestavbu stadionu v historii země, která trvala 7 let.
1994/95
Vybudování nového Stamford Bridge z popela začalo postavením Severní tribuny. Stará lavicovitá terasa, která hostila v minulých letech fanoušky hostí, byla zbourána a začalo se se stavbou nové. Dostala jméno Tribuna Matthew Hardinga na památku dřívějšího ředitele Chelsea, který tragicky zahynul při havárii helikoptéry a stala se domovem nejtvrdších fanoušků Chelsea.
1997
Následovalo vybudování nové Jižní tribuny. Stará Jižní terasa byla dočasně nahrazena sedačkami dávno před rekonstrukcí a ve stejné době bylo rozhodnuto, že se nová tribuna stane základem současně budovaného Chelsea Village Hotelu. Jako všechny nově budované tribuny je moderní, malá a komfortní. Je také velmi blízko hřiště, což přispívá k fantastické atmosféře.
1998
Poslední kousek mozaiky nového Stamford Bridge byl doplněn vybudováním Západní tribuny. Horní řady byly postavena až poté, co byly vyřešeny problémy s městskou radou, což trvalo 2 roky. Konečně byla vybojována poslední bitva a práce na největší a nejluxusnější části stadionu, 13,5 tisícové Západní tribuně, mohly začít. Slavnostně byla otevřena 19.srpna 1998 a uzavřela tak přeměnu stadionu, která začal v roce 1973.
Současnost
Současná kapacita je 42 449 diváků a tvar hřiště se změnil ze širokého oválu na čtyřhranný obdélník. Stamford Bridge je nyní největším stadionem v Londýně a jedním z nejlepším v Anglii i Evropě. Zázemí a vybavení komplexu zahrnuje 2 čtyřhvězdičkové hotely, 5 restaurací, konferenční sál, noční klub, podzemní parkoviště, návštěvní a obchodní centrum. Je to předlouhá cesta, na jejímž začátku stál atletický stadion postavený v roce 1876!
Fotogaléria Stamford Bridge: